Chci umět fotit černobíle

Mám několik opravdových vášní. Je to focení, stará veteš, scénografie, renovace a aranžování. Teď se mi k tomu přidalo ještě další, čemu jsem se dosud moc nevěnovala, malování.

U všech těchto činností se dokážu úplně odhmotnit a nevnímat nic okolo. Je v tom tolik chemie, energie, dopingu na psychiku, že si to musím doslova dávkovat po kapičkách.

Proto využiju tento blog k tomu, abych to popsala. Může se tak někdo inspirovat. Já si o tom tak ráda povídám!

Jak to bylo s focením? Začala jsem dost pozdě. Vždycky se té větě v duchu zasměju. Připomnělo mi to dobu, to mi bylo 26 let. Začala jsem cvičit ve fitku a chtěla jsem za to vzít opravdu na vážno. A všichni okolo mě, včetně časopisů a knih, všichni uváděli, že začínám pozdě. A pozdě to nebylo. Jen jsem u toho musela pracovat a dělat ještě úplně jiné věci.

A focení, to jsem začala prakticky na moje padesáté narozeniny. Nafotila jsem tehdy řadu osobních snímků, které měly zachytit, že je mi padesát. To až se v sedmdesáti letech budu chtít podívat, jak jsem v těch padesáti letech vůbec vypadala.

Vtipný je, že jsem je nikomu neukázala. A tak to vlastně fungovalo dál. Fotila jsem a neukazovala. Trénovala jsem si různé úhly a pozice. A pořád nebyla spokojená.

Asi za půl roku jsem objevila Linkedin. První moje záběry produktů svítidel jsem tady prezentovala jako doprovodné foto ve svých příspěvcích. Byla jsem tak pyšná, že mi to tak jde. Rozumějte. Já fotila zrcadlovkou a manuálně nastavovala. Protože já chci umět fotit. Umět to.

Během dalších tří měsíců jsem kontaktovala více fotografů. Hlavně na Instagramu. Líbily se mi jejich práce. Ale když jsem se jednoho ptala, jak ten snímek pořídil, přiznal práci s mobilem. A takových fotografů bylo víc. A to mi nestačilo a hledala jsem dál.

Další dva měsíce a narazila jsem na fotky na Linkedinu, co mě opravdu zaujaly. Byly tak působivé, tak moc mě oslovovaly. Navíc vychází z podstaty tmy, než světla. A fotograf se zdál docela komunikativní. Sice moje práce dost strhal, to fakt docela zabolelo, ale věřila jsem, že ví, co říká. Proto jsem si s ním začala psát. Později mi nabídl, že mě fotit naučí. A já si ho najala na fotografování našich svítidel pro naše weby.

Byla jsem pilnou žačkou. Před každým focením jsem měla jasný koncept. Jasné téma. Věděla jsem, co chci získat. A dívala se, jak to udělá. Jaké používá světlo, jak to rozmístí a co s tím bude dělat dál. Jaký je výsledek. Velmi mě překvapovalo, jak si s tím fakt hraje. Jak to nenechá s vědomím “jo, to bude dobrý”. Jak trpělivě poslouchal mé požadavky. Nakonec jsme si tak rozuměli, že jsme začali společně fotit. Další témata, další nápady. Ulice, ateliér, pocity, stíny, náznaky, obrazy, dokumenty, sklo, prostě výzvy.

Teď jsem ve stádiu, kdy vím, že musím fotit, fotit, fotit, fotit a musím se profotit rutinou k tomu, abych přesně věděla, co dělám. Co nastavuji a jak to mám mít světelně připraveno. A proč? Protože mám před sebou další výzvu.

Chci se naučit fotit tím nejobyčejnějším foťákem všech mistrů. Značka Flexaret. Černobílý čtvercový formát. Ten nic neodpustí. On je skutečným cílem mého fotografického snažení. Všichni velcí fotografové šli cestou od kinofilmu k zrcadlovce. A já jdu opačně. Jdu tomu naproti.

Vím, že to není pozdě. Naučím se to. Protože to moc chci.